Jak mluvit s dítětem o smrti a truchlení

Oddíl 1 z 7

01 Dítě truchlí jinak než dospělý

Dospělý prochází fázemi, které popisuje psychologie: popření, pak chaotické emoce, hledání viníka a nakonec nový vztah k sobě a ke světu. Ty fáze na sebe nemusí navazovat, mohou se mísit a vracet. U dítěte to platí dvojnásob. Dítě mnohem víc využívá svůj imaginární svět, ve kterém zemřelý rodič žije dál, jen „někde jinde“. S tímto světem má často kontakt, ať už v představách, nebo v zážitcích, které popisuje jako skutečné.

Když dítěti řeknete, že dušička odešla do nebíčka, nemůžete se divit, že s tou dušičkou v nebíčku udržuje spojení. Rodiče to často překvapí, ale nemusí jít o nic patologického. Kreativnější děti mladšího věku berou kontakt se zemřelým jako druh komunikační hry. Truchlení přitom může probíhat skrytě i několik let, bez nápadných vnějších projevů.

Oddíl 2 z 7

02 Co dítěti říct, když zemře blízký?

První věta je těžká, ale nemusí být dokonalá. Důležité je nelhat. Dítě vycítí neobvyklé chování okolí, opatrnost a vyhýbavost v řeči dřív, než mu vůbec něco řeknete. Když mu tvrdíte, že se stav zlepšuje, a ono přitom cítí ubývání sil, ztrácí důvěru. Stejně tak pozná, že červené oči maminky nejsou senná rýma.

Neklaďte na dítě automatické požadavky typu „musíš pomáhat“, „nesmíš zlobit“ nebo „musíš se učit“ s tím, že zemřel tatínek. Vzniká tichá dohoda, že teď budou všichni vzorní, a ta vydrží jen chvíli, po dobu akutního truchlení, kdy neštěstí rodinu semkne. Pak přijdou problémy a dítě samo nerozumí tomu, co se s ním děje.

Oddíl 3 z 7

03 Jak odpovídat na jeho otázky

Dítě se neptá jednou a navždy. Ptá se po částech, jak dokáže unést odpověď. Proto se vyplatí nechat komunikační cestu otevřenou a odpovídat tak, aby neztratilo odvahu ptát se dál. Když se zeptá, jestli se ten člověk vrátí, můžete říct pravdu srozumitelně pro jeho věk. Když se zeptá, proč se to stalo, nemusíte mít odpověď, kterou nemáte.

Děti nedávají jasné signály o tom, co prožívají. Nevědí, co je opravdu problém, a jestli o tom vůbec mají mluvit. Může se stát, že si dítě zhorší prospěch, začne záškolačit, objeví se psychosomatické potíže, poruchy spánku nebo agrese. Menší děti se mohou přechodně pomočovat nebo mít logopedické obtíže. Někdy se projeví regrese, tedy chování na vývojově nižším stupni, než jakého už dítě dosáhlo.

A pak je tu opačná situace, která rodiče mate víc: dítě vypadá klidně, nepláče, působí, že mu to nedošlo. Starší děti pláč potlačují, aby nepřidělávaly starosti pozůstalé mamince nebo tatínkovi. Pokud dítě emoce nijak neuvolní, objevují se zpravidla po půl roce až roce psychosomatické potíže nebo těžší stavy deprese.

Oddíl 4 z 7

04 Pocity viny, které si dítě nosí samo

První krok

Tohle je místo, které si zaslouží velkou pozornost.

Kde je hranice

Pomoc sourozencům je v pořádku, převzetí zástupné role není.

Tohle je místo, které si zaslouží velkou pozornost. Dětská logika ještě nemá pevnou kauzální strukturu, a tak se opírá o fantazii a magický svět. Dítě se v něm nezřídka ocitne v roli zlého čaroděje, který zlo zavinil a přinesl do rodiny. Nese si těžké pocity viny, má tendence k sebetrestání až sebepoškozování.

Portál uvádí příklad Hanky, která přišla v sedmnácti s obsedantními příznaky a úzkostmi. Postupně se ukázalo, že jako pětiletá se na ulici vytrhla mamince a nechtěně ji bouchla do hrudníku. Maminka do půl roku onemocněla rakovinou prsu a zemřela. Hanka se dvanáct let považovala za příčinu jejího onemocnění i úmrtí. Její potíže byly nevědomým sebetrestáním.

Nedopusťte, aby dítě převzalo roli chybějícího. Chlapci bývají vystaveni tomu, že se začnou chovat partnersky a vychovávat sourozence. Od dívek se zase někdy očekává, že převezmou domácnost. Pomoc sourozencům je v pořádku, převzetí zástupné role není.

Oddíl 5 z 7

05 Truchlení pozůstalého otce

Vy truchlíte taky. Portál popisuje, že nejtěžší bývá prožít první rok po úmrtí blízkého, všechny narozeniny, Vánoce, první výročí. Přichází pláč, nechutenství, nesoustředěnost, poruchy spánku, ztráta chuti do věcí, které dřív těšily. Překvapit vás může zloba vůči zemřelému i velká úleva, pokud smrti předcházela dlouhá vyčerpávající péče. Obojí je normální.

Někteří muži to zkouší zvládnout sami a myslí si, že využít pomoc psychologa znamená nebýt psychicky v pořádku. Přitom jeden ze základních úkolů psychologických intervencí je pomoci pochopit, že zdánlivě neobvyklé pocity jsou v této mimořádné situaci namístě a mnoho dalších rodičů prožívá totéž. Když je toho na tátu moc, není to selhání, ale bod, od kterého se dá jít dál. Přesně pro takové chvíle má smysl vědět, kam se obrátit, a jednou z cest je i poradna pro táty.

Oddíl 6 z 7

06 Kdy hledat odbornou pomoc?

Vyhledat pomoc má smysl ve chvíli, kdy se dítěti zhorší prospěch, když začne záškolačit, když se objeví psychosomatické potíže, poruchy spánku nebo agrese. Stejně tak tehdy, když dítě navenek netruchlí a vy máte pocit, že emoce nikam neodcházejí. U pozůstalého rodiče je signálem přetrvávající depresivní stav, nespavost a ztráta chuti do činností, které ho dřív těšily. Pomoc psychologa je služba, která má být nabídnuta, ne naordinována, a je běžnou součástí péče.

Pokud jde o okamžitou krizi, existují i linky důvěry. Co se stane, když otec zavolá, popisuje přehledně stránka o tom, jak fungují krizové linky a pomoc: na druhém konci je člověk, který naslouchá, neposuzuje a pomůže zorientovat se v tom, co je potřeba řešit první.

Oddíl 7 z 7

07 Rozhovor, který se nevejde do jednoho večera

Není jediné ideální řešení, ke kterému by bylo třeba dospět. Rodičů, kteří chtějí s dítětem mluvit od počátku otevřeně, je menšina. Daleko víc je těch, kteří se otevřené komunikaci nejdřív brání a s postupujícím časem postoje mění. Pro začátek stačí otevřít komunikační cestu a vydržet u ní i tehdy, když odpověď neznáte. A až se dítě zeptá příště, můžete být o jednu větu blíž.